Tam, kde smola teče proudem a voní lesy a zvoní hodiny a stojí nekrásnější sýpka na světě

Napsal jsem, že na bukovinu rád nejezdím. Ale kam rozhodně rád jezdím, jsou Plasy. To je perla západních Čech. Cisterciácký klášter a Metternichové a všechno okolo je tak silné a magické. A existuje skupina lidí, kteří to kouzlo vidí jakbysmet a tak tam spolu už deset let jezdíme za kamrádem, kastelánem Duchym. Ačkoli letos bylo spoustu překážek a nevědělo se, kdo kdy přijede, Plasy být prostě musely.

Tentokrát jsem do Plas jel i já autem jako řidič. Vezl jsem Kubu a první noc jsme si tam užili sami a čekali na  zbytek. Kastelán Duchy nás uvítal několika zdrcujícími zprávami. Tak například Falešňák netočí v Zámecké a hned další, Špice je zavřená. Co budeme dělat? Kde si dáme azzu po tatarsku, játra na roštu, kde budeme povalovat pytlíky od čaje na ubrusech? Dostali jsme pokoj 21, H + T (viz dále) měli 22. Trochu mě mrzelo, že jsme neměli náš oblíbený pokoj v rohu u kulatého stolu. Tam bydlel Rybíz (průvodce, student FSE UJEP)

Přesto naše kroky do Zámecké vedly a vsítili jsme každej hned první jedenáctku od Svijan. Trochu nás vykolejil místní arciúchyl Jarda Mrak. Velmi se mu líbil Kuba a ke mně taky občas slovem zavítal hlavně stran mé holé hlavy. Jeho poznámky byly všechny ve verších. Jako ta postava z Vinetoua. Nakonec se zkouřil tak, že zmizel. (Raději ponechávám přesné znění slov nevyřčené. My s Kubou si je budeme dlouho pamatovat) No ale dopadlo to tak, že jsme se prostě vyndali, jak se sluší a patří. Večer jsme si na pokoji pustili Hurvínka a vlastně okamžitě u této kulisy usnuli.

Ráno se poprvé stalo to, co se přetavilo v pravidlo, nebyli jsme schopni se vyhrabat. Zejména Kuba dost klidožil, já byl vzhůru už v osm cca. Kuba si do těch devíti-desíti klidně šlofík dal. Ale zase jsem toho povážlivě dost přečetl. To mě docela těšilo. Druhý den, to bylo úterý, měli přijet Honza s Terezou. Přijeli odpoledne okolo třetí až čtvrté. My s Kubou se vysali na obvyklou prohlídku Plas okolo poledního. Tedy " plasské Tesco" - Kuba neměl plavky, koupil si plavky, já bekovku. Vietnamka nás zhodnotila, že nám to sluší a tak jsme po obědové bagetce a poledním pivku vyrazili ochladit své přehřáté kosti. Z rad místních bylo jasné, že koupaliště je letos o zdraví. Kamarádka falešné Blanky (nová vrchní v Zámecké, ještě, že jsou plasy na falešňáky bohaté) z koupáku měla gynekologické problémy, jinej plasák kožní problémy, další po vykoupání veřejně smrděl močí. No vzato kolem a kolem, vyrazili jsme do Střely. Cestou jsme potkali Kubu Chaloupku. Nového pracovníka NTM a jeho pracoviště v Plasích. Pozdravili jsme se, zavzpomínali a domluvili prohlídku nově opravených částí plaského areálu. Pracovníci nás zaujali svým nádherně klidným tempem toho letního tlení. To bylo super. Hned pod hvozdem pivovaru byl splav, kam jsme pak s Kubou přišli a prostě jsme tam skočili. Plasy tak získaly nový rozměr opepřený koupáním ve Střele. Byla to voda trochu špinavá, ale to nám vůbec nevadilo a kůže nám neslezla.

Po vykoupání další Svijánky se zastávkou v místním Tescu pro plovací míč, abychom si mohli házet ve vodě. Do Zámecké přišli i Honza s Terezou, trochu jsem rozvrhovali, co dál a pak jsme se šli smočit znova a trochu si poházet naším novým míčkem.  Pak na prelaturu a k Sukům, další legendě mezi hospodami. Ta je naštěstí intaktně dochovaná. Tam za Kubou přišla jeho diplomantka. My s Terezou hráli karty a pexeso. To bylo fajn. Vyhrál jem na ní nějaké nápoje. To bylo o to víc fajn. A večer jsme viděli, že se svítí v sýpce. Černá mše? To asi ne, spíš někdo zapomněl zhasnout.

Na středu jsme měli dva úkoly, zamést hodinovou věž a projít si zázemí NTM, proloženo to mělo být ochutnávkou nového místního piva Vašnosta a Metternich. Vše jsme zvládli. Kolem desáté jsme vylezlli ven a už bylo vedro k padnutí. Měl jsem s Terezou takový plán, aby si zkusila pořídit. Bojí se trochu jezdit autem. Tak jsem ji posadil do bráchovy Fabie a objeli jsme párkrát prelaturu. Kluci šli mezi tím za Duchym pro nástroje na úklid. V autě i pak byla sranda. Myslím, že jednou bude řídit obstojně, jen co to dostane do oka a ruky.

Úklid hodinové věže byl spojený s hledáním schodů. Tak jsme si prolezli celý objekt, tam je tak super ta středověká kaple. A snad by ta stavební historie měla být mnohem pestřejší, jak jsme se dozvěděli večer od Duchyho. Mám tu sýpku ze všech staveb kláštera nejradši. Už jen představa, že na královskou středověkou kapli s malbami ze třináctého století (asi) v baroku jeden francouzský architekt poučený v Římě přistaví z každé strany křídlo a přidá věž a udělá z toho sýpku je neskutečná. Mathey byl sice u nás taky solitér, ale ne takový prostorový ekvilibrista jako ti slavnější. Prostě chlápek, co ranému baroku přibouchl dveře a otevřel je pro něco dalšího, pro všechny ty dynamikou nadržené Dientzenhofery, Santini a tak. (Můj názor, moc jsem to nestudoval, tedy spíš pocit, než ověřený fakt, ale to se snad může taky ne?). Tak jsme ve věži, kde jsou hodiny, zametali sérií rozličných košťat. A přímo u stroje nikdy není slyšet ve čtvrtkách a půlkách zvonění. Celá ano. Zbytek města to slyší, ale ten u hodin nikoli. Dost jsem kejchal, tak jsem raději prokládal metání prohlídkou fotografických výstav v nižších patrech sýpky. Tereza nám prošla do plastu a tak bylo prostě zase dobře.

Oběd byl v nejdebilnější místní hospodě Rudolf II., normálka uvnitř je všude paroží i na židlích! Vkus majitele je tak bizarní, že musí mít obdivovatele. Já mezi ně teda nepatřim, ale chtěl bych vidět jeho zahradu. Ke stolu nás uvedl, nevím uvaděč? Zrzavá servírka nás obsloužila poprvé, pak přišla jiná a jídlo přinesla třetí. No trvalo to, s ohledem na ceny, asi potřebujou všecky ty lidi zaplatit, protože na Plasy to bylo docela napálený. Místní pivko. Vašnosta desítka nebyla špatná, taková letní bez výrazu, tedy nebyla ani dobrá. Dvanáctka byla hodně hořká. To mi docela vyhovovalo. Pitelnost menší, ale chuťově dobré. No a po obědě už byl na řadě Kuba Chaloupka a jeho nové pracoviště.

Z pivovaru (budoucí expozice) vyšel Kuba a jeho o něco starší klon (otec). Byli si střašlivě podobní, už jsem tatínka jednou viděl, dokonce jsme před lety byli i u nich doma v Kralovicích. Kuba Chaloupka  teď bydlí v Manětíně. Nejdřív si nás odvedl do pivovaru a zmizel s nějakým chlápkem, co kontroloval stěrky na záchodech. A že v celém areálu je záchodů nepočítaně. Pak se vrátil a protáhl nás všude, kde to šlo. Pivovar, kde bude Centrum stavitelského dědictví, v bývalé sodovkárně pak vzniká minipivovar s hospodou, a pak ještě bývalé hospodářské zázemí zámku, grangie s románskými okny v bývalé kapli, kam se částečně přestěhuje knihovna a bude tam i to Centrum s řemeslnými dílnami. Projekt jako prase! Doufám, že jim to vyjde a budou tam chodit lidi. A opravujou to docela hezky. S Kubou Chaloupkou jsme tam byli - no dobrý dvě hodiny. Kuba si musel odskočit na prelaturu. Po tomhle výkonu jsme si zasloužili opět se trochu ochladit. Bylo fakt k padutí - přes třicet každej den. Zaskočili jsme tedy do Zámecké a pak na zchlazení do prelatury. Prelatura byla dobrá zejména v tom, že tam byl parádní chládek. Úplně oáza. Pak ještě větší schlazení nohou v prelátce.

Na večer byl objednán Duchy do hospody u Suků. Tak přišel. Sveřepě debatoval s Kubou o dějinách kláštera a udělal nádhernou reklamu na náš plánovaný výlet na čtvrtek - Muzeum těžby borové smoly. A tak jsme svorně popíjeli a čas plynul. A ještě s Kubou pak u bazénku na prelatuře trošku kávového rumu jsme ochutnali. Kubásek pak spal venku, já šel srabsky dovnitř.

Ráno přišlo nečekaně, ale už tady bylo, tak jsme se s ním museli nějak vypořádat. V plánu byl pěší výlet do Loman ke zmiňovanému muzeu. Tento výlet měl nakonec okolo 13 km. Docela dobrý. Budu mu věnovat ětší pozornost, protože v nás účastnících jistě zanechal největší stopu.

Stalo se, že Kuba se necítil dobře a tak jsme na výlet vyrazili jen ve třech.  Cesta byla jednoduchá. Šlo se k prelátce, tam jsme doplnili úžasně studenou vodu. (Jako nejlepší odběratel se osvědčila Tereza, protože s gracií předběhla obtloustlé chlapy s desetilitrovými barely a ti jí ještě s úsměvem málem tu vodu natočili.) Ochladili jsme nožky v potoce - je fakt studenej. Vy vyrazili jsme hledat zelenou stezku Ludvíka Očenáška, která nás měla odvést až do Loman. Do muzea jsme se objednali telefonicky k paní Čihanové, slíbila, že okolo poledního bude na místě. Za tratí jsme našli zelenou a šlo se podél Lomanského potoka Očenáškovou stezkou. Čas od času byly u cesty informační tabule. Na nich jsme zjistili, že LudvíkOčenášek je něco jako reálný Cimrman. Vynalézal letadla, kulomety s tlumičem, rakety, které měly letět do vesmíru a speciální obloukovou lampu. (Později jsme se dozvěděli, že zařídil i konec první světové války, když odposlouchával telefony mezi Prahou a Vídní, rušil různě spojení a vlakem poslal do Francie plány na novou zbraň - speciální lehký, minomet.) Nejlepší byla ale cedule tří hadriánů. Bylo to na takovém malém rozcestí u lesa. Psal se tam příběh, bylo to asi tak:

Tři chlapíci se na tom místě setkali. Byli to trochu žebráci, vandráci a tak. A mířili do nedalekých Plas vyzednout si výhru v Lotynce. A tak se domlovali, jak se rozdělí a co všecko si koupí. No a protože s jim už nechtělo, vylosoval se jeden, který měl tu výhru vyzvednout, koupit kořalku, vrátit se sem a tady by se o zbytek podělili. No, tak ten jeden vyrazil. Dvěma zbylým se to trošku rozleželo v hlavě a shledali, že se s tím třetím nechtějí vlastně vůbec dělit, tak se rozhodli, že ho ulechtají k smrti. Třetí se vrátil a ti dva ho začli šacovat a při tom nastartovali lechtací torturu až chudáka ulechtali. Protože přines i tu kořalku, pěkně celou akci zapili. Jaké bylo jejich překvapení, že i třetí měl podobné myšlenky a se dvěma se dělit nechtěl, tak kořalku otrávil. Stalo se nakonec, že v místě tohoto rozcestí byly nalezeny tři mrtvoly.

Pokračovali jsme dál. Měli jsme v plánu případně se vykoupat v Lomanském rybníku bylo opravdu teplo a plavky byly přibaleny. Dorazili jsme k rybníku a došlo nám, že tady se asi nevykoupem. A nedaleko byl už dvůr Lomany s paní Čihánovou. Vyšla ven a posadila nás do stínu ma lavičku. Hned řekla, že nám odpoví na všechny otázky a druhým dechem vyprávěla o dávném středověku a dvoru Lomany. Jak to tam koupili cisterciáci, jak tam bylo jezero. A pak o hájovně za Metternichů, kde byl dědeček hajným a chodil s princeznou Titi na lov tetřevů a jak princezna neuměla střílet a jak trvalo, než hájovnu paní Čihánová koupila od Lesů ČR a jak se sbírá smola a na co všecko se používá. Nejdřív jsme nepochopili, že vlastně dává otázky nám a my měli odpovídat, ale rychle jsme se chytli. Však je to prý bývalá učitelka.

Pak nás vzala dovnitř a tam ve světnici poskakovala z jednoho kouta do druhého a vyprávěla o všem možném, jak  se nařezává kůra, aby tekla smola. Dala nám i přivonět. Měla tam různé mapky jantarové stezky, pak skočila k Ludvíku Očenáškovi. Žil a zemřel nedaleko. Všechno to bylo tak roztomile vyrobené, žádné nákladné bannery, rollupy či podobné věci. Prostě poctivé nástěnky s výkladem, malými fotkami. A s duší. Ludvík Očenášek měl takovou nástěnku a pár fotografií větších, jak odpaluje malou raketu do vesmíru. Prý se mu povedlo dostat se s ní až do dvou kilometrů. A byl prvním Čechoslovákem v muzeu kosmautiky v Americe. Remek byl (je) až druhý. Měli tam i model z kartonu, jedné takové malé rakety. A byl tam obrovský korbel vyřezaný ze stromu, ze kterého se dalo pít. Paní Čihánová si s námi povídala asi hodinu a půl, poradila i jinou cestu zpět zvanou Svatojakubskou, ta prý vede do Compostely.

Vyrazili jsme po žluté a pak se napojili na červenou svatojakubskou, která byla teda pěkně na prd, prozože byla z malých kamínků, klouzalo to, prášilo a celkově se šlo dost blbě. Ale došli jsme tudy rovně až do Plas, vyšli jsme u bývalé Špice. Tam sedělil nějací prosebníci v horku a na dotaz, zda je zavřeno, jen smutně mlčeli a koutkem úst pronesl jeden, že už asi tři měsíce. Měli jsme hlad, tak jsme šli až do plasské pizzerie na druhém konci města a tam si dali Kebič a po něm ještě poslední návštěva prelátky a na prelaturu a balit. Vyzvedli jsme Kubu, nasedli do aut. Honza s Terezou odjeli na Ústí, já s Kubou na Litoměřice, kde jsem ho vysadil.

Když jsme odjížděli z Plas, měl jsem zvláštní pocit. Takový ten, jako jsem znal z dětství, když jsem jel od babičky, kde jsem si jen hrál, takový ten jako na konci prázdnin. Kdy prostě něco končí a já bych nechtěl, aby to skončilo. Lehké a vytrvalé sevření tam uvnitř. Smutek. A uvědomění, že jsem tam v tom malém městečku viděl a zažil alespoň na chviličku v řádu minut zlatavé štěstí. Aspoň na tu chvíli.

Chlapíci před Zámeckou pokuřují vonné trávy a hrají koulenou.

Ve Střele podpivovarem, tam se osvšžuje úplně samo

To jsme my. Hledíme na větroně.

Prelatůro - kreatůro. Za jedním stromkem jsou i naše okna.

A takhle NTM opravuje Grangie, vlevo Metternichovy konírny. Vznikl tu úplně jiný plac.

T+H

Moderní epigrafika je prostě moje. Veronika měla spoustu peprných vlastností popsaných v tomto altánku.

Nautilus

Kuba Chaloupka před exkurzí pokuřující jako světák.

Metternichovská lampa. Dokonce svítila a okolo jezdila sexy blondýnka v parním válci v minišortkách.

V tomto omanském rybníku se prostě nevykoupeme.

Muzeum těžby borové smoly - Lomany

Renior - Čtenářka 21. století

Jedna archivní. Takhle vypadala grangie před opravou - 2007