Za malířem Milešovky a /píčis/ ve sklenici

Drážďany 2015

I začíná se cesta do Drážďan. Začala klasicky hekticky, po poklidné kávě ze své zánovní moka konvičky na ještě zánovnější plotýnce jsem při balení zjistil, že nemám Kulturní pas (Kulturpass). Ještě nedávno ležel na stole. Všecko jsem prohledal, vyházel, přeházel, ale nemohl ho najít. Já zuřil! Byl jsem na sebe tak naštvanej, že jsem si chtěl při nejmenším nafackovat. Řešení bylo jediné, zkusit Infocentrum, jestli maká i ve svátek (bylo 17. listopadu, úterý, tudíž volno v práci). Odjezd se posunul. Dole na Míráku bylo v „Íčku“ naštěstí otevřeno. Tomáš Jeník alias Tomiš, chlápek, co studoval KHR nejdéle ze všech, tam seděl a dělal muže za pultem. Z dálky mě viděl, zdravil a nabídl mi v tom deštivém dni kávu. Vysvětlil jsem mu situaci a požádal o Kulturpass. Dostal jsem jej a brzy jsem už stepoval na zastávce a čekal na dvaapadesátku. Dorazil jsem na Hvězdu a Honza s Terezou se už vypravovali. Za chvilku jsme už seděli v autě na cestě směrem do Drážďan. Měl jsem připravený takový malý studijní materiál (popis památek, osobností, mapku a podobně). Tak jsem ze zadního sedadla předčítal o tom, co můžeme v Drážďanech vidět. Četli jsme si o Albertinu (ve Vídni je ta Albertina), Augustu II. A tak. Po poledni jsme přijeli na hranice města. Kolem houstl provoz. Samé české značky. Dostat se do centra bylo docela peklo. Takovej provoz! Zaparkovali jsme poblíž jedné široké silnice. Parkovné vyšlo na tři Eura na celý tehdejší i následující den.  Došli jsme do centra okolo Zwingeru a opery. Na Brühlovu terasu svítilo podzimní slunce. Bylo hezky. Náměstí Neumarkt vypadalo bez stánků s vánočním zbožím prázdně. Viděl jsem ho tak poprvé. Voněla tam nějaká omáčka rajská, nebo svíčková. Naproti Frauenkirche na lavičce jsme pojedli svačinu od Terezy (obložený rohlík a papriku ve zvláštní krabičce). Potom už byla na řadě galerie.

Dorazili jsme do Albertina. Vešli jsme vchodem z boku, nikoli z terasy, prosklenými dveřmi se vcházelo do zastřešeného atria. Ještě před tím byla předsíň rozdělená skleněnou stěnou, za ní byly vyskládány sochy, hodně soch. Stály tu bez ladu a skladu, velké i malé, všech rozměrů. Atrium bylo rozlehlé, na jedné straně se nacházely pokladny, kavárna, prodejna, vstup na záchody a do šaten.

Koupili jme si lístky s Kulturpassem to stálo 7,50€, což znamenalo dva a půl Euro slevu, takže dobrý. Prohlídku jsme vzali pěkně od podlahy, dole byl veliký sál tzv. Haly plastik: od Rodina k současnosti. (Skulpturenhalle). Veliká valená místnost se sloupy vyplněná plastikami. Veliké a působivé sochy se tu střídaly s menšími a jakoby se vznášely v prostoru na tmavých podstavcích. Měli k tomu i takovou zajímavou brožurku, kterou jsem si hned vzal.

Rodin - Vnitřní hlas-Meditace

Díla byla řazena chronologicky a asi proto, že to byl první sál, pamatuji si z něho nejvíc a celkově mě Hala plastik hodně oslovila. Monumentální Rodinův Myslitel z počátku osmdesátých let byl možná až moc veliký, nejvíc se mi tam na počátku líbilo dílko s názvem Vnitřní hlas – Meditace. Je to vlastně schválně navržené torzo ženského těla vystupující z jen zběžně opracovaného kamene. Ten kontrast krásného a surového a taková složitá póza, udělalo to na mě dojem, jakoby křehký z jedné strany a silný, myšleno pevný, ze strany jiné. To se myslím Rodinovi povedlo. Plastika taky pochází z osmdesátých let, konkrétně z roku 1886. Z následujícího období se mi moc líbilo provedení Klečící ženy z roku 1911 od Wilhelma Lehmbrucka. Je to ženská postava klečící na pravé noze s levou nohou pokrčenou. Je nahá, z těla jí padá plášť a pokrývá pouze nohy, nad levým kolenem si ho žena přidržuje rukou, levou ruku má pokrčenou a částečně si zakrývá nahé poprsí. Hlava je skloněná a hledí v mírném oblouku dolů. Jaksi smutně. Nejasně, napjatě. Nevím. Klečící žena má takové nelidské proporce. Jedna noha je moc dlouhá, podivně dlouhý krk. Emoce jsou z této sochy jen cítit, ale jaké? Nevím, nejasné, co vím, že určitě smutné. Proč klečí? Proč člověk klečí? Proč žena klečí? To se nestává při veselých příležitostech. A přitažlivě posmutnělá žena, navíc tajemná, to přece funguje. No a pak se mi líbily až věci o dost mladší. Třeba (Z)Bitý muž (Beaten Man) z roku 1989 od Wielanda Förstera. Schoulená nahá figura do klubíčka chránící si břicho a hlavu před bitím. Docela silné dílo. Skoro jako bych stál před nějakým tlučeným člověkem. Divák je tak chtě/nechtě v pozici těch, co ho tloukli, minimálně má stejný pohled na oběť jako oni. Pokud ho (diváka) to uvnitř zasáhne, je to dobré, třeba pomůže, pokud ne, je to bestie. Pak se mi tam líbily dvě věci Carving Points ( nevím – Řezby?) od Henryho Moora z roku 1974 a velká stéla od Tonyho Cragga s názvem Ever After (asi Navždy) z roku 2010. Carving Points od Moorea je menší plastika vypracovaná snad podle tvaru kosti nějakého zvířete. Ale připomíná to skoro i nějaký reliéf povrchu Země, krajinu jako v prvohorách. Je to takové ležící cosi. A stéla Tonyho Cragga je vlastně slepenec různě tvarovaných, ale vždy zaoblených plátků březového dřeva naskládaných na sebe v přitažlivou šroubovici. Je to jako skála někde v americké prérii nebo termitiště. Spirála vede nahoru, nebo i dolů donekonečna. Naše cesta uměním pak vedla okolo dalších děl, třeba hromady provazů a záchranných kruhů a velkých varhanních píšťal zpět do atria.

Lehmbruck - Klečící žena

Forster - (Z)Bitý muž (Beaten Man)

Cragg - Ever After

Obrazy byly nahoře. V patře byl tzv. Mozaikový sál s velkou antickou mozaikou, sérií plastových panáčků, připomínající chlápka s igelitkama na Náměstí nebeského klidu před tankem. A pak tam byly návrhy na pomníky, samej Schiller, Goethe, Lessing a tak. Pak i antika. Překvapily mě asyrský reliéfy s chlápkama s igelitkou a hodinkama. Což je moje suchá laická interpretace. A byl tam svatební egyptský skarab. (Svatební?) A malé sošky paviánů, ty byly děsně legrační. Naproti v druhém koutě Albertina byl tzv. Klingerův sál a výstavní depozitář. V Klingerově sále bylo umění takové té dekorativní německé secese.  Byl tam pravý Klimt. Stromy v podzimní krajině, ty se mi moc líbily. Jmenuje se to Buchenwald a je to vlastně obzor, horizont, zalesněný břízami. A vidíme jen takový střed štíhlých kmenů a vzadu prosvítá nebe. Země je prosetá spadaným listím. Ty barvy jsou tak nenásilně přírodní, že nechápu, jak je namíchal. Připomínají mi jedny nedostupné na míle vzdálené královské oči. A pak tam za rohem byly veliké vitríny s velikým množstvím soch různého stáří i motivu. Nalézt se dalo všechno, andílci, jezdci i jedna roztomilá žába, která mi náramně připomínala tu od Schnircha o pár článků výše.

Klimt - Buchenwald

Úplně hlavně jsme přijeli za Galerií Noví mistři: umění od romantismu po současnost. Ta měla celé druhé patro. Galerie byla řazena klasicky chronologicky. Těšil jsem se na Caspara Davida Friedricha a jeho severočeské obrazy a na Gauguina a další. Začalo to monumentálními romantickými podobiznami a krajinkami a všelijakými těmi uměle naaranžovanými a v hlavě malířem vykonstruovanými výjevy. Takovéto šosácké uměníčko, galerijní hněď (Viz O. MRKVIČKA, Praha 1958). No, abych to zkrátil. Moc se mi to líbilo. Skoro všecko tedy. A C. D. Friedrich tam toho měl docela dost. Měl tam známý Děčínský oltář, veliký kříž ve skalách ve zlatém rámu. Překvapilo, jak je to docela rozměrný obraz. A pak tam byly různé výjevy z Krkonoš. (Stejně považuji za vtip, když se anglicky jmenují Giant Mountains). A pak tam byl velký obraz s Milešovkou. Říkám si, můj rajon! Báječné. Dokonce jsem si koupil i jeho pohled. Procházeli jsme dál. Míjeli romantický pohled na Střekov a přívoz pod ním. A přivítali nás pak další exponenti umění z týmu impresionistů. Viděli jsme baletky Edgara Degase, ty byly nevím proč, bokem, ale měli tam i 3D plastiku jedné z nich, taky bylo psáno, že je od Degase, tak snad? A hned vedle byl Gauguin a jeho dvě Tahiťanky. Moc se mi líbily. Podle popisku se jedná z nich jmenovala Api. Sedí tak na žluté dece a jedna má provinilý výraz a druhá tak trochu taky, ta je bokem. První má epesní hábit s modrými a žlutými pruhy (skoro jako od Bodenu) a druhá bílou blůzku a červenou sukni s květinovým motivem. Symbolizuje mi to nějaké nevyřčené tajemství. Ta dvě zelená jablka před nimi. Padlý bílý kvítek. No, tam bude nějaké sexuálno. Úplně to na mě dýchá. A naproti tahitskému Paulovi byl Monet! Úplně neznámý pro mě. Motiv? Lahev s broskvemi! Normálka zavařenina. Jen ochutnat. Vůbec nijak dokonalé pohledově, vzorně či tak. Ale prostě broskve, jakoby se daly jíst očima. Skoro jsem pocítil i tu chuť. Já bych si dal broskev. No prostě peaches /píčis/. Ty byly tak dobrý, že jsem si taky koupil pohlednici s jejich obrázkem a vložil je do názvu. Dál jsme došli do místnosti, kam bych nedoporučoval chodit žádným epileptikům. Krom docela slušného Picassa a velmi pohledově příjemného Kokoschky tam byla banda německých LSD expresionistů a to bylo něco. Ty zelené obličeje, vyjevené výrazy. Prasopal. Takový Carl Loshe, dle mě, něco bral. Ale jsou působivé ty obrazy, to se musí nechat. Ty barvy jdou prostě do diváka a velmi sebevědomě a něco uvnitř způsobí a svět pak není jako dřív.  A Kokoschka tam má opravdu pěkný portrét Gity Wallersteinové z roku 1921.Paní má takový roztomilý předkus. Je celá modrá na modrém pozadí, mísí se tam se zelenou, ale ta tvář a oči jsou prostě, jak to říct, lidské, živé. A ten rypáček. Jéé. To se mi líbilo. Úplná karikatura.

Friedrich - Krajina s Milešovkou

Gauguin - Dvě Tahiťanky (Api)

Kokoschka - Gita Wallersteinová

Monet - Broskve /Píčis/

Zastavil bych se ještě u jednoho díla. Je to oltář s názvem Válka (Krieg) od Otto Dixe. Je to vlastně triptych s predelou. Maloval to čtyři roky (1929-1932). To bylo hodně silné sílo. Byli tam vojáci a těla v různé fázi rozkladu a boje. A bylo to hodně syrové, živé (mrtvé). Jak se to vezme. Byl tam žár války, zima, připomínalo mi to Remarqua, byl tam chlápek s plynovou maskou, další s flintama, dole byl hrob. Z obrazu číší neklid, děsivý neklid, utrpení, chlad, ticho smrti, bolest, řev kanónů. A ještě, je to oltář! Jako bychom měli uctívat válku. No fuj. Drsně protiválečné dílo, alespoň tak to na mě působí, pak ať mi nikdo neříká, že válka není svinstvo. To Dix nevěděl, že ta horší válka má teprve přijít.

Dix - Válka (Krieg)

Pak už toho začínalo být docela hodně.  A moc jsem to už nedával. Když je jeden v galerii tolik hodin, prostě časem vypne. Posledního velkého umělce Gerharda Richtera jsem moc nevnímal a bolela mě z něho hlava. Ty rozmazané a roztrhané výjevy jakékoli skutečnosti mi už oči nebraly a tak jsem počkal venku. Zbývala poslední galerijní tečka. Stavit se dole v kavárně na kafe a případně i pivko. Oboje jsem si dal a oboje mi chutnalo. Pak jsme vyrazili k autu a dom.

Vynechal jsem tu strašlivě moc děl, které jsou strašlivě moc super. Ale, ty popsané ve mně zanechaly dojem, na který si vzpomenu i po čtrnácti dnech. Tak to jsou asi silné, no ne? Rozhodně se chci do Albertina brzy vrátit. Martin Kolář pak v Ústí povídal, že tam jezdí každý rok. To je hezká myšlenka. Taky bych tam každý rok chtěl zajet. A všechny ty postřehy jsem si vymyslel na přelomu listopadu a září, protože tak jsem si je pamatoval. Tak na mě působily naživo a tak působí, když si ta díla vygůglím.

Cesta z Drážďan byla peklo! Jak se blbě do města dostávalo, tak to bylo ještě horší při jízdě zpět. Stáli jsme v koloně a koukali na semafor. Vždycky na zelenou stihlo projet snad jen jedno auto a někdy mi přišlo, že ni to ne a zase se rozsvítila červená. No to snad není pravda. Vymotat se z centra okolo těch velikých nákupáků byl nadlidský výkon, který se nakonec podařil. Cesta pak na Ústí byla rychlá a okolo sedmé – osmé jsme už mířili směrem Na Rychtu, celý večer zakončit něčím teplým na zub a uspokojivou sbírkou Mazlů. Přisedl si pak Martin Kolář, což trochu otočilo hovor, ale příjemný den se ničím nedal zkazit, navíc Martin o Albertinu dost věděl a leccos pověděl.

Tak zase někdy Alberte. Volám AHÓJ!

Hofeer - Volající (Der Rufer)